středa 28. května 2014

Můj první půlmaraton

Středa:
Půlmaraton se neúprosně blíží. Šla jsem si,  plna nadšení, zaběhat. Totální prů..švih. Nejdřív jsem napálila tempo. První 4km jsou z kopce. Tak jsem běžela..."wow to mi to běží..." bomba.  Na slunci asi 30 stupňů, za chvíli mám pocit, že padnu žízní. Po 4 km mi úplně ztuhly nohy, zbylé 4 km většinu času jdu...jdu domů.
 
Míra přesvědčení o nesmyslnosti rozhodnutí se přihlásit na půlmaraton dosahuje závratných výšin. "Větší hovadinu jsem si nemohla vymyslet... Co tam budu dělat? Vždyť neuběhnu ani 8 km v kuse, ....jsem magor..."
 
Čtvrtek:
Všechna doporučení z bezeckeskoly.cz mám už měsíc nastudována. Ovšem rada ohledně spánku " "Spěte týden před závodem 8-10hodin denně." se nedaří. Peťulka se budí od půlnoci po hodině. Napít nebo dudlík, potulit a za 50 minut znovu...Guantanamo hadr. Asi zuby. Ráno vypadám jak zombie. Už přes týden spím sotva 6 hodin denně a ještě přerušovaně.
 
Mám depku z nedostatku spánku a ze své mizerné tréninkové přípravy, jednou jsem uběhla 16km a několikrát 10km. Kopec na mé obvyklé 8km trase ani nevyběhnu. Musím ho dávat v intervalu 30sec chůze, 20sec klus, 10sec klus rychlejší (s předstíráním, že se jedná o sprint).
Večer pro jistotu ruším boxík, mám strach abych si něco nenamohla nebo nenatáhla.
 
Pátek:
Mimino mi shodilo lampičku z parapetu na nárt. Na přebalováku je to nuda a každá výměna plenky je možností jak prozkoumat nejbližší okolí zblízka. Lampička Ikea. Pozoruji se, kde mne co píchá. Bolí mne levá kyčel a pajdám.
Je jedno jestli kvůli kyčli nebo nártu. Tělo asi hledá únikovou cestu.
 
Večer si v Thermalu si vyzvedáváme čísla, pořád si nepřipouštím, že by se závod měl týkat mne. Roky jsem chodila jako fanda a teď toto.
 
Sobota:
Spánek klasika, sotva 3 hodiny, Guantanamo, zbývá jen polévání ksichtu vodou. K snídani ovesná kaše, vločky od Mixitu, jogurt, tahiny, mandle. Vláďovo víkendová volská očka.
 
V poledne má synek ještě fobalový zápas, poráží o rok starší Sokolováky a já jsem úplně zapomněla co mne dnes čeká.  K obědu těstovinový salát s rukolou, rajčaty a žampiony. Po obědě doráží kamarádka Andrejka jako psychická podpora. Maže mne vazelinou (po 2 hodinách běhu jsem měla odřeniny od sportovního topu) a zabavuje Peťulku zatímco si chystáme oblečení, chemický arzenál, pití, čísla. Venku leje a leje.
 
Udáváme děti babičce a vyrážíme do Varů. Přestalo pršet a je nádherně.
 

Srocení davů, všichni jsou takoví nějaký namakaní. Já se snad i těším. Od čtvrtka jsem nesportovala a tělo hlásí absťák. To je fajn.


S Vláďou na startu
 
Poslední návštěva toiky, loučím se s Vláďou, který jde k vodičům na 2 hodiny a řadím se do posledního koridoru G. Na jeho konci stojí vodiči na 2:30 Miloš Škorpil a Daniela (Omlouvám se příjmení mi zůstalo neznámé). Pozdravím je a říkám jim, že tak půlku bych chtěla běžet s nimi, ale svůj čas tipuji cca na 2:45, takže se později odtrhnu .
 
Vlastně cokoliv pod 3hodiny bude velký úspěch. 8 měsíců od porodu, 4 měsíce od prvního pokusu o běh.
 
Potkávám Domču z Plzně, také běží prvně, také má pocit že málo trénovala. Asi nás bude víc :)
 
Výstřel...hraje Vltava...zapínám Endomondo a stopky. Dvě minuty po 18h probíhám startem. Tempo je pomalé, to je dobře, alespoň se zahřeju a rozcvičím. Nějak jsem v té nervozitě na to zapomněla. U kolonády tempo zrychluje, hlídám si dech, abych nepřepálila. Otáčím se kde jsou vodiči na 2:30 a raději zpomaluji, jsou dost daleko. Lidé úžasně fandí a povzbuzují. Vůbec nemyslím na to, že běžím.
 
Za Richmondem je krásné světlo. Stoupá pára ze silnice a slunce prosvěcuje mezi běžci a stromy přede mnou. Kurňa a já nemám foťák. Na mobilu si nechci plýtvat baterku kvůli Endomondu.
 
Běží se mi dobře, přesto se otáčím a zpomaluji. Nechci přepálit. Profíci ví co dělají. Nechávám se doběhnout Milošem a Danielou.
foto: Martin Mahony, fcb

 
Nikdy mne nenapadlo, že poběžím někdy s Milošem Škorpilem. Mazec!!!


Růžová kšiltovka, postupně se přidávám k partičce "2:30" foto: Lucie Poláková
 

 
Tempo mi vyhovuje. Na 8 kilometru se ptám Miloše zda by mohlo být reálné, že vydržím do konce v jeho tempu.
"Běhám cca 8 km za hodinu v terénu" M:"Kolik jsi uběhla nejvíc? " já: "16 za 2 hodiny" M: "Teď běžíš v pohodě, to dáš" .
(Pod vlivem endorfinů jsem rovnou drze tykala, ale u sportovců to snad neva, ne? :) )
 
V hlavě se mi začala rodit myšlenka, že bych to přeci jen mohla uběhnout. Wow.
Daniela i Miloš burcují kolemjdoucí a diváky k fandění, Daniela neustále hecuje naší skupinu, povzbuzuje, dělá srandičky. Občerstvovačky procházíme a na každou z nich se vrháme s křikem "Chlastámeee a hospodaaa"
 
Míjíme kilometrovníky a tam kde jsem čekala největší krizi se nic neděje. Svlékám si vestu, zůstává mi viset za ledvinku, vypadám jak běžec s plovacím kruhem.
Kolem dostihového závodiště již není tolik diváků, ale místní si vyndali k silnici židličky a udělali si fandící podvečer. Připomnělo mi to Fantozziho čekání na vlak.
 
Náš motorák ovšem jede dál. Daniela pobíhá mezi námi a skupinkou vzadu, aby je povzbudila. Nechápu kde bere tolik energie. Tu svou si zatím šetřím. Kupodivu mne nic nebolí.
Držím se Miloše a omlouvám se mu, že jsem takové klíště. Když běží přímo vedle mne cítím se jistější, líp dýchám a snažím se dodržovat jeho radu ať se víc narovnám a neubírám si kyslík.
V Doubí minimum fanoušků, ale ti co fandí jsou úžasní. Starší paní s hůlkou, malej klučina s tatínkem...to člověka hecne.
 
Na Moskevské překonáváme 16km, kolegové ve skupince hlásí, že od teď jedou na osobák, že nikdy víc neuběhli. Jsem na tom stejně.
"Tý jo, já fakt asi uběhnu půlmaraton" Pro jistotu se ptám i Miloše. Ten mne povzbudí, že i kdybych teď přešla do chůze v pohodě to dojdu. No jo, Miloši, jenže já jsem se už namlsala na 2:30. Na čas na kterej jsem si za poslední měsíce ani jednou nepomyslela. Tuhnou mi stehna. Vodič získává náskok asi 20 metrů. Nenene, koušu se, lovím vůli a opět zabírám místo hned po boku běžící vlaječky.
Přibývá lidí, které předbíháme, protože přepálili tempo.



Ulice osiřeli, ale nejlepší zůstávají  foto: Lucie Poláková


foto: Lucie Poláková


Vítám se s rodinou foto: Lucie Poláková

 
 
Také asi 200 metrů jdu, vyklepávám ruce, vydýchávám se na poslední 4 kilometry. U pošty fandí švagrová a brácha s taťkou. Volají na mne co tam dělám tak brzy. Brácha se odpotil na rodinném běhu, pak si dal svých 21 za super čas (dle něho špatnej čas) a teď se vykluše se mnou po kolonádě jako support team. Chci odbočit za vřídlem zpátky k cíli, ale trať vede až k lázním 1, chacha musíte si ještě kousek popoběhnout slečno. 
 
Ale jo to pude....Krize nastává za Thermálem v kopečku. Chci přejít do chůze. Olík mi to zakazuje "Zkrať krok, to dáš, už jen 400 metrů" Kam ho mám jako zkrátit? To zůstanu stát! No ty kráso, to fakt nejde...beru ho za ruku a nechám se popotáhnout (umožňují to pravidla? :) )
 
Fanoušci přibývají, v zatáčce opět moji drazí, brácha mne hecuje. Na konci mých výběhů si vždy dávám sprintík. Půjde to i po mých prvních 21 kilometrech? Jde to, natahuji krok a na kyslíkový dluh si doběhnu pro svou první medaili z půlmaratonu v čase 2:30:32
 
No nějak tomu nevěřím, jako že hotovo? Dostávám termofolii, reklamní tašku a potkávám se s rodinou a kamarády. "Víš kdo byl ten vodič?"
"Ty jsi běžela s Milošem Škorpilem, ty se máš"
" Ty jsi fakt běžela s Milošem, jo?" .....


Tady děkuji Milošovi Škorpilovi, že mne dovedl do cíle v tomhle supr čase foto: Lucie Poláková

 
Vítám se svým skoromanželem, dal poprvé půlmaraton v čase v jakém chtěl, pod dvě hodiny. Jsme prostě dobrý :)
 
Děkuji Milošovi za to, že jsem půlmaraton dala takhle v pohodě a vůbec jsem se netrápila. Děkuji za rady, za motivaci a za podporu. Děkuji oběma vodičům i spoluběžcům na 2:30 za to, že to bylo fajn a že bylo veselo.
Děkuji bráchovi, že se mnou dal znovu ty poslední 4 km.
 
Děkuji mamce za hlídání, abych si mohla chodit zaběhat.
 
Nejvíc ze všeho chci poděkovat mému Vláďovi za podporu ve cvičení, v běhání, vlastně ve všem. Bez něj bych se do tohohle nápadu nikdy nevrhla.


Medaile, zatím bez rytin, byla strašně dlouhá fronta



PS: Tedy, že to bude takhle dlouhý příspěvek jsem nečekala, obdiv všem co dočetli až do konce. :)

 
 

 
 
 

3 komentáře:

  1. Peťko, krásně se to čte a přesto, že jsem tušila, jak to skončí :-), jsem na konci byla totálně dojatá........Jsi mega borec a jen doufám, že si to za rok dáš znova a se mnou. Moc gratuluju a tiše závidím :-).D.

    OdpovědětVymazat
  2. Gratuluji k takovému výkonu!Jsi skvělá motivace:)Díky za sdílení svých zážitků.

    OdpovědětVymazat