Několik dní choroby (trocha kašel, únava, chrapot), totální abstinenční příznaky nepohybu (2 dny úplný off). Myslím, že narkomani bez dávky jsou příjemnější na své okolí než já dva dny v kuse bez zapojení svalů. Naštěstí můj drahý vydrží hodně (Děkuji zlato :) )
Byla jsem nakrklá především proto, že jsem se bála, že se choroba rozjede a já vypadnu nejméně na týden. (Kvůli 2 dnům bych původně tak nehysterčila). V pátek jsem odpískala boxík, abych večer zjistila, že už vlastně i chvilkama nechraptím a že půl hoďka Jilliany (Killer Abs Level 2) by mohla narovnat mou serotoninovou hladinu v mozku.
V sobotu jsem se rozhodla ignorovat chorobu zcela a dali jsme 13,5km pochod s kočárkem z Božího Daru k nám. (Bez 1km cesta pouze z kopce)
Celé dopoledne jsem nadávala, jak jsem cítila lýtka, ale nakonec jsem sebehecla a vyrazila běhat. V tréninkovém plánu na sobotu bylo 10km. Zatím nejdelší trať od porodu.
Nevýhoda našeho bydliště jsou kopce, prostě musíte běžet vždy do nebo z a zpátky z nebo do. (Profil trati je dobře vidět na obrázku)
Výhoda je, že má nejoblíbenější trasa skýtá možnosti tras 7-8-10-12 km.
Na nejkratší trase jsou dva velké úly a při posledním běhu tudy jsem dostala žihadlo do tváře. Já alergik.... Kopec, který zásadně vycházím pěšmo jsem vyběhla a udělala jsem si rekord na trase úl-lékárnička doma. Otékající patro při běhu není úplně fajn záležitost.
Ale zpět k dnešku: Chtěla jsem tedy dát 10km, ale namožená lýtka, doznívající kašel a našeptávači říkali "Odboč na kratší, odboč, odboč.....Měla bys odpočívat, nebylo ti dobře...za 50 minut můžeš být doma..., odboč, odboč...."
Kousla jsem se a kupodivu to běželo dobře. Cestou jsem se ještě svlíkala (ne zcela, jen triko), protože bylo krásně a horko.
Zajímalo by mne za kolik bych tak dala 10km na rovině. Úsek s nejvyšším převýšením na trati jsem dřív pouze chodila, maximálně jsem sem tam neorganizovaně popoběhla. Poslední 4 tréninky vybíhám intervalově, dle zkušenějších běžců z časopisů. 30-20-10
30 sekund jdu rychlou chůzí, 20 sekund běh, 10 sekund běh na maximum co můžu. A kupodivu to jde a mozek ani moc neřeší, že tělo jede na maximum, ví že přijde pauza. Za 8 minut mám nejhorší úsek za sebou, pak už to střídám dle pocitu.
Po doběhu lítaly endorfiny na maximu, než jsem za chvilku zjistila jak moc mne bolí lýtka. Zítra si dám maximálně ručičky, zádíčka a břišínko. :)
Moje nová kšiltovka a vypůjčená vestička, triko od Ježíška visí za ledvinku a botička z blízka.
Žádné komentáře:
Okomentovat